Historie kláštera
Nebyl tu jen klášter… aneb před založením kláštera
Katastr města Milevska tvoří severní okraj území bohatě osídleného již v pravěku. Ojedinělé nejstarší doklady pobytu člověka zde známe již z mladší doby bronzové a starší doby železné (pozdní doba halštatská). První kdo využíval areál pozdějšího Milevského kláštera, byli Keltové v průběhu 2. – 1. století před naším letopočtem. Až mnohem později, v průběhu 8. století, přicházejí naši předkové. Zásadní informace týkající se dějin Milevska před založením kláštera přinesl především archeologický výzkum prováděný vně a v okolí klášterní baziliky Navštívení Panny Marie v letech 2004 – 2005. Sondy odhalily nejen množství kostrových hrobů, ale především pozůstatky několika starších sakrálních staveb, které byly původně v místě dnes stojící románské baziliky v 10. a 11. století. V jihozápadním koutě rajského dvora byl již dříve (1993) odkryt mimo jiné suterén kamenného domu z 12. století, užívaného před založením kláštera, který musel jeho výstavbě ustoupit. Tyto nálezy tedy definitivně potvrzují, že Milevsko mělo již před založením kanonie premonstrátů staletou sídelní i sakrální tradici.
Rozlišení jednotlivých staveb
- černá – zdivo baziliky a románské kaple;
- tmavě modrá – zdivo staršího kostela v hlavní lodi;
- světle modrá – další sakrální stavba nebo rozšíření původní;
- zelená – zdivo starší než románská bazilika;
- žlutá – raně gotické zdivo;
- červená – závěr starší baziliky s věží;
- oranžová – dřevěná stavba z drobných kůlů.
Klášter a jeho dlouhé dějiny
Záměr založit milevský klášter lze v písemných pramenech objevit již v roce 1184, kdy Jiří z Milevska, zakladatel kláštera, začíná postupně vytvářet malé panství, které by zvládlo uživit mnišskou komunitu. Kanonii premonstrátů pak zakládá roku 1187. Tohoto roku sem také přicházejí první řeholníci z kláštera v Želivi. Do čela řeholního domu je jmenován Jarloch, kterého známe především jako autora letopisu vzniklého právě zde (rukopis je označován jako Jarlochova kronika nebo Milevský letopis a jde o nejstarší českou středověkou kroniku dochovanou v originále). Po brzké smrti pana Jiřího (kolem roku 1200) převzali patronát nad kanonií čeští panovníci.
Poměrně rychle byly nahrazovány dřevěné objekty klášterního provizoria kamennou architekturou. V roce 1191 sice klášter vyhořel, ale vznikající masivní kamenné stavby odolaly a dřevěné objekty, které vzaly za své, se daly rychle obnovit. A tak se dala tato nepřízeň osudu brzy překonat. Od této pohromy až do roku 1420 milevský klášter zažíval dobu prosperity a patřil dokonce mezi nejbohatší kláštery na našem území.
Jádrem kláštera byla stavba románské baziliky, po založení teprve vznikala a tak řeholníci jako provizorní modlitebnu využívali kostel sv. Jiljí, postavený ve vesnici Milevsko v blízkosti staveniště kláštera. Tato velmi kvalitní románská stavba, která patří k vrcholům české architektury poslední třetiny 12. století, dala také později klášteru své jméno. Název „klášter sv. Jiljí“ pak nesla milevská kanonie až do svého zániku. Milevská klášterní bazilika byla zasvěcena jako všechny premonstrátské baziliky Panně Marii, opatská kaple sv. Markétě. U některých dalších staveb známe zasvěcení, ale nevíme, kde stály. V průběhu třetí čtvrtiny 13. století byl celý klášterní areál hotov. Ve 14. století byl potom rozšiřován a upravován.
Na den sv. Jiří roku 1420 přitáhli husité a klášter vypálili. Řeholníci naštěstí Milevsko včas opustili a zpět se navrátili až po skončení husitských válek. Ani tehdy ale pro ně situace nebyla zrovna „růžová“. Většinu klášterního majetku v období válek a po nich rozdal jako vykonavatel patronátních práv císař Zikmund, protože si potřeboval koupit nejvlivnější představitele v zemi, aby obnovil svoji vládu. Na majetek milevského kláštera měli spadeno především Rožmberci, kterým patřilo široké okolí. Oldřichu z Rožmberka se podařilo podstatnou část majetku kláštera získat. To co zůstalo, nestačilo ani na opravu poničených budov. Z kdysi prosperující kanonie se stává panské sídlo s trpěným osazenstvem několika duchovních. V roce 1473 získali rožmberskou část klášterního majetku Švamberkové. V roce 1558 získali Švamberkové milevské panství na návrh císaře Maxmiliána I. do dědičné držby, což v podstatě znamenalo na dlouhou dobu konec řeholního života v Milevsku.
Dlouhé spory mezi klášterem a pány, uzavírání potupných smluv o pronájmech atd. vyvrcholily někdy kolem roku 1565, kdy opat klášter opustil. Poslední opat Matyáš svůj život dožil jako děkan v Soběslavi.
Od Švamberků panství roku 1581 odkoupili Hodějovští z Hodějova. Zpět do majetku řádu se milevský klášter dostává zpět až v důsledku pobělohorských událostí. Bernard mladší z Hodějova se zúčastnil stavovského povstání a majetek mu byl za to zkonfiskován. Strahovský opat Kašpar z Questenberka se proto obrátil na císaře s prosbou o navrácení panství řádu za škody, které Strahov utrpěl za třicetileté války. Ferdinand II. jeho prosbě na přelomu roku 1622 – 23 vyhověl. Milevsko však nebylo obnoveno jako samostatné opatství, bylo spravováno ze Strahova. Snahy opět plně osamostatnit Milevský klášter od strahovského vlivu sledujeme již od 40. let 17. století, tyto pokusy ale měly úspěch jen krátce. Nakonec strahovský opat Hyacint Hohmann na provinciální kapitule v roce 1680 prosadil trvalé připojení ke Strahovu. Milevsko se tak stalo pouhým převorstvím definitivně od roku 1683, kdy rozhodnutí kapituly potvrdil i panovník císař Leopold I.
Fungoval zde vždy menší konvent o minimálně deseti bratrech. Většinou sem byli posíláni mladí premonstráti, kteří stále ještě studovali nebo měli těsně po kněžském svěcení. Učili se zde spravovat rozsáhlý majetek a řada místních bratrů se později stala strahovskými opaty. Zkušenosti mohli čerpat i od starších řeholníků, kteří naopak jezdili do Milevska na odpočinek. V Milevsku byl přítomen někdy i celý strahovský konvent, především při epidemiích v Praze.
Tento stav pak přetrval až do roku 1785, kdy bylo Milevsko spolu s mnoha jinými kláštery patentem Josefa II. zrušeno. Majetek byl poté předán náboženskému fondu. Strahovskému opatovi Václavu Mayerovi se však podařilo brzy dosáhnout vrácení milevského kláštera i panství zpět do rukou Strahova. Řeholní život už zde ale obnoven nebyl. Klášterní kostel Navštívení Panny Marie získal roku 1786 statut farního kostela spravovaného premonstráty ze Strahova. Od ledna téhož roku začala spadat milevská farnost do nově zřízené českobudějovické diecéze. Roku 1805 pak byl kostel povýšen na kostel děkanský.
Milevský klášter tak po zbytek 18. a po celé 19. století přestal plnit funkci řeholního domu a stal se jakýmsi hospodářským a náboženským centrem pro město a jeho okolí – strahovští premonstráti zde působili v duchovní správě. Fungovala zde i správa klášterního velkostatku a hospodářský dvůr na druhém a třetím nádvoří. Hospodaření kláštera se orientovalo především na lesnictví, rybníkářství a lihovarnictví. Tato podoba vydržela po dlouhou dobu i navzdory vzniku Československého státu. V této době byl majetek kláštera díky pozemkové reformě značně umenšen (více než o jednu čtvrtinu).
Za obou světových válek, především pak za té druhé, byl areál kláštera zdevastován a ke zlepšení nedošlo ani v době míru. Už v roce 1947 rozhodla vláda o revizi pozemkové reformy. Na základě toho byl zabrán téměř celý milevský velkostatek. Ze záboru bylo vynecháno pouze první nádvoří s děkanstvím, kostel, tzv. Zavoralův dům a tzv. Latinská škola.
Po únoru 1948 se politická situace ještě více vyhrotila, začalo postupné potlačování vlivu církve. Na jaře 1950 byly během takzvané Akce K zlikvidovány téměř všechny řeholní instituce na území Československa. Řeholníci byli zatčeni a internováni do centralizačních a internačních klášterů a po propuštění jim byl pod hrozbou různých trestů znemožňován řeholní život. Veškerý řádový majetek zabral stát. Zbytek milevského majetku byl zabrán ještě roku 1950. Děkan Žák mohl zůstat v Milevsku, v následujících letech byl však svědkem převodů klášterního majetku na nejrůznější instituce, neadekvátního využití a chátrání většiny budov.
Přes svůj žalostný stav byla zřejmá vysoká architektonická hodnota celého areálu. Roku 1958 byl klášter prohlášen za kulturní památku a v roce 2008 byl zapsán na základě rozhodnutí vlády České republiky do seznamu Národních kulturních památek.
Popisy k obrázku:
1 – románská severní zeď a věž kostela sv. Jiljí
2 – gotický presbytář a sakristie kostela sv. Jiljí
3 – románská trojlodní bazilika s raně gotickou příčnou lodí
4 – románská kaple, dnes sakristie
5 – románské konventní budovy s gotickými úpravami a barokně přestavěné západní křídlo
6 – raně gotická opatská kaple
7 – děkanská zahrada se zbytky stavební huti
8 – gotický palác s řadou mladších úprav, tzv. Latinská škola
9 – gotická věž s přilehlým palácem
10 – barokně přestavěná věž s bránou, původní vstup
11- rajská zahrada se zaniklými ambity
12 – renesanční „zámeček“ z 16. století
13 – děkanství, postaveno na rozvalinách středověkého opatství
14 – barokní budova v místech středověké zástavby
15 – barokní budova správy klášterního velkostatku
16 – mladší hospodářské budovy
17 – barokní kašna z roku 1756
18 – současný i středověký hřbitov
19 – areál středověké cihelny
