Farnost Bernartice
Historie farnosti a kostela
sv. Martina
První zmínky o bernartické farnosti a bernartickém kostele sv. Martina pocházejí z roku 1251 ze zápisu v kronice, který vypráví o bernartickém knězi Martinovi, jež byl oloupen a vržen do žaláře. Románský kostel sv. Martina v této době již zcela jistě několik desetiletí stál.
Kdo se zasloužil konkrétně o stavbu kostela, nevíme, podle vzhledu však můžeme usuzovat na velký vliv klášterní stavební huti. Stavba kostela byla realizována ve dvou etapách. V první stavebník vybudoval vlastní kostel, v druhé – patrně až po shromáždění dalších prostředků, ale nikoliv příliš vzdálené – byla přistavěna hranolová věž. Románský kostel byl tribunový, jako ostatně všechny kostely přiřčené milevské huti. V první polovině 14. století byl kostel přestavěn do gotické podoby.
V roce 1606 se v Bernarticích usadili jezuité. Na jejich působení zde máme v kostele několik památek, zejména pak sochu zakladatele řádu sv. Ignáce z Loyoly, která se nachází nad epištolní brankou kostela. Pozoruhodná je socha nad severní brankou hlavního oltáře. Podle některých názorů jde o sochu sv. Františka Xaverského, druhého nejznámějšího světce z jezuitského řádu. Svoji váhu mají však i názory, že jde o sochu zakladatele premonstrátského řádu sv. Norberta, jehož členové byli prvními duchovními v Bernarticích. Krátce po příchodu jezuitů v roce 1717 proběhla barokní úprava kostela – byla znovu přestavěna loď a dostavěna sakristie a věž.
Situace po třicetileté válce byla katastrofální. Zpovědní seznamy z počátku osmdesátých let 17. století, z nichž možno usuzovat na přibližný počet obyvatel, prozrazují, že v bernartické farnosti nežilo ani 670 duší. Přitom farnost byla velmi rozsáhlá. Patřily do ní: Bernartice, dvůr Kolišov, Zběšičky, Srlín, Zběšice, Borovany, Rakov, Svatkovice, levečský dvůr a ovčín, Bilinka, Bojenice, Křenovice, Podolí s Podolskem, Stehlovice, Branice, Veselíčko, Bilina a Jestřebice.
Svědectví o podobách hlavního oltáře svatého Martina v době od založení bernartického kostela až do osmdesátých let 19. století se nezachovala. Nynější obraz světce stál v roce 1885 150 zlatých. Obraz svatého Martina, dělícího se se žebrákem o plášť, bývá častým námětem obrazů, dokonce i lidových obrázků malovaných na skle.
Při barokní přestavbě kostela sv. Martina se počítalo se zasvěcením nové severní kaple Matce Boží, jako prostředníku mezi Bohem a člověkem. Mariánský oltář, který byl v té době postaven, měl být patrně výtvarným protějškem oltáři sv. Linharta v kapli jižní. Svědčí o tom několik obdobných výtvarných prvků obou oltářů, včetně dvojic postranních soch. Oltář P. Marie v nynější podobě byl pořízen zřejmě jako poslední ze všech šesti oltářů. K přebudování oltáře došlo až v druhé polovině 19. století, nejdříve v šedesátých letech, kdy se opravovaly všechny oltáře. Záznam o tom nebyl nalezen.
Ke kostelu neodmyslitelně patří varhany. Poprvé se v bernartickém kostele rozezněly 11. listopadu roku 1730 v den svátku patrona kostela, svatého Martina. V roce 1873 byly pořízeny pro kostel nové varhany a v roce 1907 opět nové, tentokrát větší varhany, které jsou v kostele dodnes.
V roce 1733 vyšel z fary oheň, zasažena byla i tvrz, pivovar a dvůr. Za tři roky začíná farář Ondřej Václav Rierenschopf stavět novou farní budovu, tentokrát již z kamene. Dostavěna byla v r. 1738. Ani tato však neunikla zničujícímu požáru. Bylo to v roce 1747. V městečku vyhořelo také 25 chalup a 19 stodol, věž a škola. Při požáru se rozlily tři zvony, přitom jeden s údajným letopočtem 1186 a nápisem „Zwon weliky zlíwany Leta Panie 1186 k Pocztiwosti S. Martina poswieczeny“. Ze sebraných kusů zvonoviny (9 centů 63 liber) byl později ulit největší zvon Martin. Věž dostala provizorní zastřešení a byla nově postavena až v roce 1796. Hned v první rok následujícího století byly na věž zavěšeny nové zvony. Na jejich pořízení věnoval farářův bratr Jan Michal Warlich z Bubna, děkan kapituly u sv. Víta, 300 zlatých.
Protože byla věžní střecha v roce 1870 silně poškozena vichřicí, ustavil se komitét k postavení věžního jehlance. Obecní výbor přispívá 50 zl, krajani z Ameriky posílají 82 zl. Dřevo dodávají okolní panství. Báň stála 1200 zl. Stavba střechy věže byla dokončena a vysvěcena dne 28. 9. 1872.
V polovině listopadu roku 1872 zemřel po velmi krátkém působení na bernartické faře P. Antonín Riedl, který měl jako jeden z prvních Čechů jednu civilní zálibu – fotografování.
Po něm byl v roce 1873 ustanoven P. Augustin Forst, který měl také bohulibou zálibu – včelařství. Mimo to byl však hlavně vynikající organizátor duchovního života a zasloužil se hospodářský a technický rozvoj církevních staveb v obci. Dal od základu postavit hospodářské budovy na farním dvoře, po ničivém požáru v západní části Bernartic se významně podílel na organizování pomoci postiženým, podílel se na modernizaci školství. Jeho zásluhou získal kostel soubor obrazů křížové cesty a v roce 1885 koupil oltářní obraz svatého Martina na koni (kopie Škrétova obrazu).
Jeho následovník, P. Josef Hejna, se věnoval regionální historii a ke škodě farnosti zakrátko po nástupu zemřel.
V první světové válce (v roce 1916) byly, tak jako i v jiných kostelích, rekvírovány zvony. Částečně byly nahrazeny v roce 1923, kdy byl zakoupen zvon s reliéfem sv. Michaela archanděla, a v roce 1934, kdy byl pořízen zvon sv. Martin. V roce 1937 k nim přibyl zvon s reliéfem sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava. Tyto zvony však nezněly z bernartické věže příliš dlouho, již v březnu roku 1941 byly rekvírovány pro válečné potřeby německé armády.
To však nebyla jediná tragická zkušenost bernartické farnosti s 2. větovou válkou. Na konci války se kostel stává místem, kde se soustřeďují desítky rakví se zastřelenými Čechy. A naštěstí se vrací, sice s podlomeným zdravím, ale živ, P. Jan Šanda, který byl gestapem odvezen do koncentračního tábora. Jeho zásluhou došlo ve třicátých létech k povznesení tehdy poměrně zanedbaného kostela – dal opravit omítky, krov, staral se úspěšně o pětadvacet hektarů polí a luk, doplnil počet zvonů zabraných za 1. větové války.
Přestože období po roce 1948 církvi ani církevním stavbám nepřálo, byl v roce 1964 upraven prostor presbytáře a několikrát natřena střecha věžní báně. Svoji typickou červenou barvu ztratila v roce 1988, kdy byla oplechována mědí a zároveň opravena omítka celé věže. Po změně politických podmínek je opraven vnějšek kostela, střecha kostela i věže. Konstatuje se, že stav kostelního mobiliáře je v havarijním stavu.
Bernartice měly štěstí na faráře, kteří tam působili v porevolučním období. Významnou postavou byl tajně vysvěcený kněz P. Vladimír Ivan Vítek, který nejenže probudil k životu církevní objekty a přivedl tam mladé věřící, ale zasloužil se i o důležitou stavební obnovu fary, která začínal být již v havarijním stavu. V tom ostatně pokračuje i současný farář Pius.
Text pro web připravil pan Petr Mikolášek (kráceno)
Kaple sv. Rozálie
Kaple sv. Rozálie se nachází asi 1,5 km jižně od Bernartic. O vzniku kapličky se vypráví pověst, která říká, že v roce 1674 přepadli v lese na cestě mezi Bernarticemi a Bechyní dva vojáci mladou dívku Alžbětu Andělovou z Bernartic. Když se dívka bránila, vsypali jí do očí písek. Byli zahnáni dvěma sedláky. Dívka ale oslepla a živila se žebrotou. Když se jednou vracela z Borovan do Bernartic, slyšela známý hlas. Ten jí řekl, že na tomto místě budou mnozí pohřbeni, že bude zasvěcena Bohu a že sem budou putovat četná procesí. Když to vyprávěla v Bernarticích, byla terčem posměchu. O pár let později se ale ukázalo, že měla pravdu.
V době velkého moru roku 1680 byl za Bernarticemi založen nový hřbitov. Rektor jezuitské koleje u sv. Klimenta v Praze P. Jan Wald, který v té době působil v Bernarticích, měl slíbit, že nechá postavit na novém hřbitově kapli zasvěcenou sv. Rozálii, patronce proti moru. Kaple byla postavena a 9. září 1681 také vysvěcena.
Roku 1719 byla kaple sv. Rozálie přestavěna na kostelík. Roku 1786 bylo nařízeno jeho uzavření a roku 1832 povoleno jeho znovuotevření.
Kaplička je dnes velmi oblíbeným a hojně navštěvovaným místem. Mše se zde slouží pravidelně první neděli po 15. červenci od 11:00
Program
bohoslužeb
Pravidelné bohoslužby
Pátek 17:00 (v době zimního času 16:00)
– kaple na faře
Neděle 8:00
Kontakt na
duchovního správce
P. Mgr. Quirín Ján Barník, O. Praem.
+420 731 402 403 nebo +421 948 772 456
quirin@centrum.sk
Facebook: Janko Janko
Výpomocný
duchovní
Karel Sádlo – trvalý jáhen
+420 731 402 859
sadlo.k@seznam.cz
IČO a číslo účtu
farnosti Bernartice
Číslo účtu: 2400101934/2010 Za všechny dary děkujeme a vyprošujeme požehnání!
